"Co?"
"Nevíš náhodou, kdy tohleto Äke napsal "
Šla k němu, letmo se do knihy podívala a řekla: "Nemám tušení."
Zamáčkla napůl vykouřenou cigaretu do přeplněného popelníku a postavila se vedle stolu s rukama volně zkříženýma přes břicho.
"Co je, proboha?"
Kollberg se na ni zkoumavě zadíval. Byla opravdu drobná a vypadala uboze. Místo pleteného svetru měla dnes modrou košili s krátkými rukávy, která jí volně visela přes kalhoty. Měla husí kůži a košile jí na hubeném těle plandala jako volný přehoz.
"Sedni si," řekl.
Pokrčila rameny, vzala si další cigaretu, a marně se ji pokoušejíc zapálit, šla ke dveřím ložnice.
"Tak už si sedni! " rozkřikl se Kollberg.
Trhla sebou a podívala se na něho. Veliké hnědé oči se jí na okamžik zlobně zaleskly. Šla ke křeslu a sedla si naproti němu.
Seděla rovně jako svíčka a s rukama na stehnech. V pravé ruce ještě držela zapalovač a v levé nezapálenou cigaretu.
"Je na čase vyložit karty na stůl," řekl Kollberg a rozpačitě zašilhal na hnědou obálku. Přitom horečně přemýšlel, proč jen tak nešťastně začal.
"Výborně," řekla hlasem jako zvon. "Jenomže já žádné karty nemám."
"Ale já mám."
"To je zajímavé."
"Posledně jsme ti neřekli všechno."
Svraštila tmavé, husté obočí.